Ve chvílích, kdy strach v nás určuje naše jednání, vkládáme často vedení země do rukou politiků, o které bychom si v klidnějších dobách ani kolo neopřeli, nebo je přinejmenším považovali za exotické případy v politické zoologické zahradě. Mnoho už bylo napsáno o tom, že tito lidé strach v národu ve svém zájmu přiživují, jelikož jen tento strach jim přinese politické ovoce, na které by za normálních okolností často nebyli schopni dosáhnout. Co mě však zajímá je, proč vůbec vyhledáváme v krizových situacích vůdcovské typy? Přece je v tom málokdy něco rozumného, protože extrémní politici přinášejí jen extrémní řešení a historie nás dobře poučuje o mnoha diktátorech a autoritářích, kteří způsobili svým národům nezměrné utrpení. Ano existuje jedno velmi silné vysvětlení: totiž, že způsob, jakým jsme v rámci tohoto systému vychováváni nás vede k vyhledávání autorit při řešení složitých životních situací. Ve složité situaci tedy hledáme jasně formulované řešení, které přichází někde z venku: nechce se nám formulovat vlastní, protože jsme za tyto pokusy a následné chyby byli během výchovy trestáni. Cítíme-li tedy ohrožení, hledáme autoritu. Ovšem tento mechanismus sám o sobě nedeterminuje povahu oné autority: za onu autoritu bychom klidně mohli dosadit nějakou schopnou osobnost demokratické politické scény. Jenže v krizových situacích si lidé často spíše zacpávají uši, když mají naslouchat rozumným řešením. Nás totiž přitahuje jiný druh síly, je to ta samá přitažlivost, která způsobuje, že tolik lidí je svým způsobem fascinováno nejrůznějšími diktátory, tato fascinace vězí už třebas jen v tom, kolik pozornosti je obludáriu historických diktátorů stále věnováno.
Klíč k pochopení tohoto našeho tíhnutí dle mě spočívá v pochopení významu archetypů (pojem archetyp zavedl do psychologie C. G. Jung) jako integrální složky naší osobnosti. V našich myslích dřímá archetyp vůdce-náčelníka i archetyp hrdiny, tedy někoho, kdo v nás samých mobilizuje sílu k tomu překonat těžké doby. Ano, ona schopnost mobilizovat v nás sílu vedoucí k pocitu bezpečí a jednoty (v rámci dané skupiny) představuje klíčový prvek. Rád často opakuji myšlenku, že uvnitř naší mysli nejsme ani civilizovaní lidé (v obvyklém slova smyslu), dokonce ani zemědělci, ale nejvíce stále lovci a sběrači. Srovnejme dobu, po kterou bylo naše chování formováno průmyslovou civilizací (max. 200 let), zemědělskou civilizací (max. tisíce let) s dobou, kterou jsme strávili pod hvězdnou oblohou a uvnitř lesů jako lovci a sběrači (statisíce let). Existuje v nás tedy spousta „duševních strun“ nazývaných archetypy, které když někdo rozrezonuje, probudí v nás vzorce chování, které si neseme od dob svých dávných předků. Jejich žitý svět byl ale natolik odlišný: více spojený s přírodou, kosmem, emocemi, intuicí a kmenem. Vytváří to mnoho paradoxů a nebezpečných situací, když tyto potřeby naší duše opomíjíme, nebo o nich ani netušíme. Archetyp vůdce souvisí s náčelníkem kmene, jehož role ale spočívala skutečně spíše v mobilizaci síly, nežli v despotickém vedení. Ze strany členů kmene mohl vůči němu panovat pocit důvěry a jistá míra odevzdání. Tedy pocity, které například děti chovají ke svým rodičům. Archetypy představují hrozby i možnosti. Jejich pochopení a pochopení potřeb naší přirozenosti náš může vést k naplněnějšímu životu. Na druhé straně archetypy obchází rozum. A tak budeme následovat persóny, které nám svou schopností mobilizovat sílu připomínají náčelníka i když to bude proti zdravému rozumu i všemu dalšímu možnému a to platí především pro situace, kdy jsou „náčelnické struny“ naší archetypální psyché obzvláště aktivovány, tedy při pocitech strachu a ohrožení. Naše pravzory chování a myšlení vychází z kmenového uspořádání, ovšem v rámci lovecko-sběračského uspořádání znal téměř každý náčelníka osobně, naproti tomu politiky ve skutečnosti neznáme, známe jen jejich mediální obraz, který vytváří vše možné, včetně záměru těchto politiků. Pozice náčelníka nebyla zaopatřena tisíci ozbrojených mužů, jak tomu zpravidla bývá u novodobých autoritářů a diktátorů. Špatná rozhodnutí náčelníka měla často dopad, který přímo, fyzicky, postihl i jeho samotného…
Tato naše hluboce zakořeněná přirozenost – způsoby chování, které máme zažité z pradávných lovecko-sběračských společností, působí mnoho problémů v dnešní společnosti, nebo přesněji dnešní uspořádání působí mnoho problémů naší přirozenosti. Náčelník, to je přirozená autorita, někdo, jehož vedení nás uklidňuje, nevkládejme tyto naděje raději do rukou politiků a už vůbec ne autoritářských. Je zde samozřejmě i temná stránka náčelnictví, sjednocení a mobilizace potenciálu v případě nebezpečí a ohrožení. Toto sjednocení, pocit jednoty a cítění síly celé komunity jsou primární tíhnutí, na jejichž základě může snadno kdejaký populista postavit svou kariéru. Ale považme, který z populistů, kteří rozohňují v lidech emoce a sklony k násilnému řešení, je připraven být fyzickou součástí takto rozdmýchaných konfliktů přímo „v poli“ a stanout tak důsledkům své politiky „tváří v tvář“? Jejich sdílení takových situací je často méně než virtuální. Naproti tomu sdílení těchto situací ze strany kmenového náčelníka bylo skutečné, fyzické. To samozřejmě není jediný problematický aspekt, který by se dal vyzdvihnout, nicméně tento je obzvláště zajímavý. Ke kmenovému způsobu života se už asi nikdy nevrátíme. Přesto, pokud pochopíme naši archaickou duši, která není zdaleka jen světlá, můžeme se vyvarovat manipulace sebou samými, pochopíme některé naše potřeby a náš vlastní život se tak může stát šťastnějším. Rodina, přátele, to jsou uskupení, která nám mohou nahradit některé aspekty kmenového života. Nebojme se společných rituálů a pocitu jednoty, jaký můžeme zažít třebas při společném zpěvu. A autority? Nalezněme je v lidech, které osobně známe, anebo: lépe, než mít náčelníky mezi živými populisty a nesnášenlivci, je mít je mezi mrtvými silnými osobnostmi typu T.G.M. Ostatně síla jejich osobnosti ani jejich ideály nezemřely, stále na nás mohou působit. Možná ne nadarmo se Václavu Havlovi přezdívalo Náčelník.