Nastavuje nám islám v jistém slova smyslu zrcadlo? Jak je možné, že některé z jeho neextrémnějších forem, popírající většinu z toho, na čem stojí naše civilizace, oslovují a přitahují část lidí i v evropském prostředí. Přitom se v tomto případě jedná o lidi, kteří mají přístup k informacím, a dalo by říci, že žijí v prostředí svobodném a více či méně tolerantním. Možná je tento fakt určitým varováním. Dovolte, abych nabídl jistou analogii a možná i vysvětlení. Prostředí Římské říše na prahu jejího zániku bylo velmi tolerantní, vzhledem k tomu, že v říši koexistovala četná náboženství. Situace se začala měnit se vzrůstající oblibou křesťanství. Tehdejší křesťanství znamenalo z hlediska tolerance jednoznačně krok zpět. Znamenalo krok zpět i vzhledem ke svobodě myšlení a tomu, co je dnes široce chápáno jako užívání života. Čím tedy soudobé obyvatelstvo křesťanství tak přitahovalo?
Posuňme se nyní v čase i prostoru až do severovýchodní Ugandy, kde žije kmen Iků. Pro členy tohoto kmene je charakteristická sociální desintegrace. Ikové spolu neradi komunikují, neradi se na sebe dívají. Straní se a zdá se, že nepečují o své bližní. Přestože manželé ještě sdílí společný příbytek, potkávají se uvnitř jen náhodně, každý si zajišťuje potravu sám. O děti se ženy starají pouze do tří let, i když to zní neuvěřitelně, děti se pak potulují v jakýchsi tlupách okolo vesnice a hledají si potravu zcela bez podpory dospělých. Přesto je nepochybné, že někdy v minulosti Ikové vedli soudržný kmenový život, nasvědčují tomu některé jejich rituály, způsob výstavby obydlí i to, že Ikové mají jména, přestože je nepoužívají. Antropologové se shodují v tom, že kmen prodělal sociální kolaps vlivem dlouhého období sucha a s tím spjatých hladomorů. U Iků tedy vedl k asociálnímu chování strach o vlastní přežití. Zajímavé je, že i se zlepšením přírodních podmínek se jejich kultura nedokázala konsolidovat. Sociální kolaps vlivem extrémních přírodních podmínek, strach o vlastní přežití. Musí však být pohnutky vedoucí k sociální dezintegraci vždy tak vyhraněné, musí být vždy spjaty s tím nejextrémnějším případem: bojem o přežití? Domnívám se, že nikoliv. S rostoucí daňovou zátěží ve starověkém Římě se udržení jistého sociálního standardu pro jeho občany stávalo stále složitější. Společnost císařského Říma byla značně individualistická a domnívám se, že osobní prestiž byla chápána podobně jako dnes. Všeobecné chápání společenského úspěchu tkvící v lesku, přepychu, vlivných postech a bohatství je nám velmi blízké. Uspět ve společnosti, jejíž udržení stojí stále větší úsilí a „volného bohatství“ tedy není mnoho, vyžaduje jít vytrvale za svým cílem.
Touha po dosažení určitého poměrně vysokého sociálního standardu, který je nám jako standard prezentován a spojení pocitu osobního úspěchu v životě s dosažením právě tohoto standardu, to vyvíjí na člověka značný tlak. Naše zaměstnání potom vyžaduje přesčasy či značné zintenzivnění produktivity práce. Pracovní vypětí s sebou přináší nedostatek životní energie. Nemáme sílu udržovat skutečná přátelství, ve volném čase se chodíme spíše nezávazně bavit. Zanedbáváme rodinu, předivo našich aktivních vztahů v rámci rodiny řídne. Komu na jeho postavení hodně záleží, zůstává často sám a jeho volný čas vyplňují nezřídka hédonistické radovánky. To je sociální dezintegrace. Pocit samoty a ztracenosti v naší unavené společnosti. Strach o přežití v rámci společnosti či motor příliš vysokých ambicí, mohou spouštět podobné, byť poněkud mírnější procesy, jaké jsou popsány u Iků. Mnozí se ve společnosti toužící po úspěchu ztrácí, nejsou schopni držet krok a strádají, či je udržení kroku stojí spoustu úsilí. V Římě to bylo podobné, sami Římané už dlouhou dobu před definitivním zánikem říše věděli, že s jejich společností není něco v pořádku. Není v takovém prostředí nejistoty malým zázrakem, objeví-li se prostředí komunity, kde lidi pojí jistá myšlenka a na sdílení této myšlenky postavená vzájemná podpora či alespoň přijetí? Třebas je pak ze samého zoufalství novým členům komunity i docela jedno, že ona pojící myšlenka sebou nese jistou netolerantnost, nebo přímo fundamentální extremismus. Pocit sounáležitosti a přijetí jsou někdy tak silnou vzpruhou, že mnozí členové příslušných komunit si jejich extrémnost ani nechtějí připustit a dokážou si jejich logiku sami před sebou často bravurně obhájit. Tento mechanismus byl bezesporu obsažen ve všech brutalistních režimech, které nabídly lidem (některým) jakýsi nově definovaný koncept vzájemné pospolitosti: například komunismu i nacismu. Tím jsme se dostali obloukem k odpovědi na naši úvodní otázku. Ve světě, kde je pro jednotlivce velmi obtížné dosáhnout cílů, s kterými je spjata úspěšnost jeho existence (ať již se jedná o holé přežití či o společenskou prestiž), může dojít k sociální dezintegraci. Tato dezintegrace je katalyzována obzvláště tehdy, když je životní úspěch jedince definován ve společnosti tak, že cestu za tímto úspěchem lemuje nutnost asociálního chování, potírání vlastní lidskosti či nutností jednat nepřiměřeně. Úspěch jednotlivce pak jde proti integritě vlastní společnosti, což ji může značně destabilizovat. Na druhé straně pak občas vidíme jedince, kteří se chtějí před touto odcizující se společností zachránit útěkem do otevřených náručí různých extrémistických struktur. Ty často spojuje pocit sounáležitosti či alespoň jakési jistoty v rámci jejich členů, avšak většinou se staví velmi agresivně a nelidsky ke zbytkové populaci, nebo alespoň jisté její podskupině.
V nedávno premiérovém filmu Interstelar byla naše doba okomentována jako bláznivý čas, kdy každý chtěl mít všechno. Proč je obraz osobního úspěchu nastaven takto a proč jsme v naší touze po zahrnutí nás samých do tohoto obrazu s vysokými posty, penězi, nemovitostmi a všelikými tretkami ochotni obětovat tak mnoho?