Úspěch evropské civilizace (a civilizací od ní odvozených) lze hledat v jejím filozofickém základě, který se vyznačuje vysoce polarizujícím potenciálem. Dějinným důsledkem je schopnost akumulovat velkou sílu ať již vojenskou nebo ekonomickou. V evropských dějinách mnohokrát zazněly velmi silné ideje, které byly následně velmi ultimátně implementovány do toho, co by se dalo nazvat cestou za ctnostným životem či za úspěšným životem, to na úrovni jedince, či cestou za silným státem, vírou a ekonomikou na úrovni společenské. Pro vysvětlenou uvažme, jak evropská společnost chápe ctnosti: například štědrost či pracovitost bývají požadovány za ctnosti. Jsou-li ovšem tyto vlastnosti vyzdvihovány příliš jednostranně, bez uvážení rozumné míry, vede první k osobnímu nedostatku a druhá k workoholismu. Podobně: extrémní způsob uchopení tématu sociální nerovnosti vede k třídní nenávisti, extrémní vlastenectví je nacionalizmem. Vidíme, že chybu nelze hledat v samotných idejích, jako spíše ve víře v jejich správnost odvisle od míry, s jakou jsou prosazovány či žity. Východní civilizace je (či v některých ohledech spíše byla) velkou měrou založena právě na hledání přiměřenosti. Ctnost tkví často v přiměřenosti či jinak, správná míra věcí není slučitelná s extrémností. Parafrázujme-li příklad Stanislava Komárka, pro Evropana je ideálním stavem kraj zcela bez banditů, pro Číňana ovšem takový, ve kterém tu a tam nějaký bandita zbyl. Diamont ve své knize Kolaps přirovnává Čínu k potácejícímu se obrovi, právě s ohledem na nízkou schopnost napřít potenciál jedním extrémním směrem. Samozřejmě časy se mění. Takřka celý svět dobývá svým způsobem extrémní vyzdvihování ekonomických témat, zvláště s ohledem na exploatační růst ekonomiky a s tím související spotřební společnost. Tento přístup rozhodně neusiluje o nalezení správné míry, v tomto případě využívání přírodních a tedy i lidských zdrojů. Jelikož přináší úspěšným četné požitky šíří se bez ohledu na původní myšlenkové tradice.
Současné politické a ekonomické elity povětšinou netouží hledat přiměřenost, ba naopak, často více polarizují společnost a využívají nahromaděných ekonomických či politických gradientů. Proč? Jelikož způsob, jakým v současné společnosti dochází ke generování elit je často v přímém rozporu s přiměřeností. Cesta k úspěchu často vede skrze nutnost přijetí takových hodnot a návyků, jež potírají přiměřenost. Kolik úspěšných manažerů či třeba i vědců se dostalo na své vysoké pozice na úkor zanedbávání svého rodinného života a svých osobních potřeb? Kolik politiků a ekonomicky vlivných přijalo velmi agresivní metody prosazování svých zájmů, jen aby uspěli? Kolik z nich použilo hulvátství či za podivných okolností nabyté ekonomické moci k prosazování svých zájmů? Na vrchol se často dostávají otroci svých vlastních ambicí. Nahlédneme-li až do nitra jedince, můžeme se ptát po motivaci takového jednání. Vždyť rozumný člověk má v sobě přece jen smysl pro přiměřenost jaksi vnitřně dán, tedy alespoň v jakémsi základním měřítku a nestává se tupým otrokem svých ambicí. Rozumný člověk totálně neobětuje svůj rodinný život a přátele kariéře a nebude kvůli svému úspěchu házet na druhé špínu. Velmi ambiciózní lidé často spojují dosažení svých cílů s nalezením vlastní hodnoty či životního štěstí. Někdo zkrátka potřebuje moc nad ostatními proto, aby měl pocit vlastní důležitosti. Bohužel právě takoví lidé jsou často schopni obětovat na oltář svých ambicí prakticky cokoliv. Vidíme tedy, že přílišná ambicióznost a hlavně nepřiměřenost toho, co je člověk ochoten při své cestě k cíli vykonat se často pojí s vnitřní nevyrovnaností, nízkou sebeúctou a hledáním štěstí ve špatných vodách. Bohužel přesně lidi s těmito závažnými duševními šrámy se v současné době často dostávají na vrchol společenských žebříčků. To má pro celou společnost a potažmo i planetu závažné důsledky.
Vidíme tedy minimálně dvě linky celé problematiky, které jsou ovšem provázány: celospolečenský myšlenkový kvas založený velkou měrou na přijímání hodnot v jejich extrémních podobách a způsob generování vládnoucích a vlivných elit skrze filtr vyřazující velkou měrou jedince přiměřené a rozumné a naopak vyzdvihují otroky svých ambicí, kteří se pak dopouští manipulace. Těm jde spíše o glorifikaci sebe sama, nežli o rozumnou správu státu. Přestože pro diktatury a různé ideologismy je takový způsob vládnutí naprosto příznačný, ani v demokracii se nedaří bránit tomu, aby se do vlivných pozic dostávali velmi ambiciózní a vnitřně nevyrovnaní jedinci. To ovšem dlouhodobě vede k tomu, že vládnoucí elity se odcizují lidu, jelikož dlí převážně ve světě svého vlastního ega a to vše se navíc děje na pozadí devastace prostředí, vyčerpávání zdrojové základny, nejistoty a všeobecně sdíleného podvědomí neudržitelnosti, což je pro mnohé tak těžké připustit. Proto nám současný svět připomíná období zániku Římské říše, kde bylo lidstvo konfrontováno s velmi podobnými problémy.
Bude příliš laciné navrhnout řešení této situace na pár řádcích? Evidentní se zdá být to, že celou záležitost není možné řešit jaksi shora a restriktivně. Řešení má plně v rukou společnost a těch, kdo spoluvytváří a formulují její myšlenkovou a hodnotovou základnu. Nesmírně důležitá je výchova k přiměřenosti a hlavně výchova směřující k nalezení vlastní hodnoty bez nutnosti dosáhnout pro daného jedince příliš náročných cílů. Takových cílů, které by mohly vyprazdňovat jeho lidskost. Velká zodpovědnost proto leží v rukou rodičů a učitelů. Hledání přiměřenosti v souladu se schopnostmi každého jedince by se pak mělo stát všeobecně uznávanou cestou k dosažení životní moudrosti a štěstí. To je velká výzva pro evropské myšlení a filozofii, která naštěstí už několikráte v minulosti přijala časem takové podněty, které umožnili její další pokračování, jakkoliv se to občas neobešlo bez zvratů a kolapsů.