Nestabilitu velké části
šumavských lesů, projevující se v současnosti rozsáhlou kůrovcovou
kalamitou, zapříčinila špatná struktura těchto lesů v mnoha parametrech. Abychom
lépe porozuměli celé situaci, musím připomenout především dvě význačné katastrofy
udavší se v průběhu 19. století. Předně od počátku 19. století probíhá v zemích
Rakouska proces, který tehdejší pokrokovější lesníci označili jako „mánii borovou
a smrkovou". Jednalo se o masivní vysazování borových a smrkových monokultur. K tomuto
počínání vedla snaha co nejrychleji zvýšit lesnatost (mnohem nižší než dnes) a
tím zajistit dostatečné a stabilní zdroje dřeva. Monokulturní porosty smrku (v
případě Šumavy povětšinou vysazované na stanovištích náležejících smíšeným
lesům) se v delším časovém horizontu vždy ukazují jako nestabilní. Případ
Šumavy měl tuto skutečnost opět dokázat, a to dokonce poměrně brzy. 25 října
1870 se větrná smršť na Šumavě opřela do vetchých monokultur a způsobila
rozsáhlé polomy, navíc následovala expanze kůrovce, což vedlo ke kalamitní
těžbě, jenž v šumavských lesích dosáhla objemu 6.250.000 m3.
Za účelem nápravy vzniklé katastrofální situace se na Šumavu sjeli lesníci ze
širokého okolí. Bohužel rovněž sazenice smrku vysazované monokulturně na
vzniklých holinách pocházely z rozličných koutů Rakouska-Uherska i Bavorka
a v mnoha případech tedy měly pro šumavská stanoviště naprosto
nevyhovující vlastnosti. Jeden příklad: sazenice smrku z nižších poloh
nemají vhodně uzpůsobený tvar koruny a trpí polomem pod tíhou sněhu. Obecně lze
říci, že až letitá selekce na konkrétním stanovišti vede k jedincům tomuto
stanovišti uzpůsobeným a to v rámci genetických predispozic daného druhu. Zvolený
způsob vypořádání se ze vzniklou situací tedy bohužel připravil půdu pro vznik
krizové situace budoucí. Šumavské porosty dnes v drtivé většině nejsou
člověkem málo ovlivněnými pralesy, za které je mnozí pokládají a které podléhají
současné kalamitě jakoby zcela proti zákonům přírody a volají po rozumném zásahu
člověka-šafáře. Neutěšený stav determinovala samotná nevhodná struktura
šumavských lesů za vydatného přispění okyselení půdy a několika posledních
sušších let (smrk sucho jen těžko snáší). Budiž však zdůrazněno, že smrk do
šumavských lesů přirozeně patří. Pokud však usilujeme o les dlouhodobě
prosperující, musí jej na většině stanovišť hojně doprovázet i jiné dřeviny
především buk, dřívější a oprávněný král našich lesů. Ponechání alespoň části šumavských
porostů samovolnému vývoji (jež by mělo být v národním parku
samozřejmostí; mělo by se spíše diskutovat o intenzivnějším využití procesů
přirozené obnovy i v hospodářských lesích.) povede ke spontánní obnově
lesa se všemi jejími výhodami. Díváme-li se na zdecimované šumavské lesy,
můžeme si povšimnout, že někteří jedinci smrku přežili a jejich potomstvo
dostane do vínku větší rezistenci. I ze semenáčků umírajících stromů budou vyselektovány
ty nejodolnější, lépe než jejich rodiče přizpůsobené danému stanovišti. Takto
vznikající porosty se rovněž stanou věkově rozrůzněnějšími, navíc do nich
začnou pronikat i další dřevinné druhy. To vše povede ke zdravějšímu a méně
náchylnému lesu. Za stávající situace je však při samovolné obnově třeba
ohlídat zvláště následující faktory: kvůli exportu semen listnáčů by se v rozumné
blízkosti postiženého lesa měl nacházet alespoň částečně smíšený porost, dále
je nutné zajistit, aby mladé stromečky nelikvidovala zvěř (dnes přemnožená),
která s oblibou vyhledává právě mladé listnáče. Přestože samovolná obnova
lesa povede v důsledku chyb našich předků přes období, v nichž bude
les vyhlížet skutečně žalostně, je třeba se jí přidržet, jelikož umělá řešení,
pokud by větší mírou nesimulovala přirozený proces, by mohla zadělat na budoucí
problémy. Velké problémy s kůrovcem se objevily a nově objevují i v
dalších smrkových monokulturách po celém území ČR (například v Nízkém a
Hrubém Jeseníku). Vzhledem k prosychání a degradaci půd v rozsáhlých plochách
smrčin lze další polomy a kůrovcové kalamity v těchto porostech během
následujících let očekávat v hojné míře, což snad povede k ještě výraznějším
změnám v přístupu k lesu ze strany lesních hospodářů.