Návrat za bezpečné hradby vlastního „mikrosvěta“ mezi přátele, rodinu, dovnitř. Současná výstavba společnosti u nás, mnohými označována jako demokratická, neposkytuje stále větší skupině občanů vhodné zázemí. Rozumějme především ten pocit nicotnosti, bezmocnosti či vzteku, který povětšinou cítíme, zabýváme-li konáním politiků či spíše stranických nohsledů, kmotrů, starých struktur atd. Člověk má pocit, že vlastně nemůže téměř nic, snaha obměnit naši politickou reprezentaci či její směřování, projevivší se při posledních volbách se ukázala jako marná. Evoluce politika se jeví jako by šla směrem zpět, jelikož i z celkem pěkných zajíčků se vyvinuli opět dinosauři.
Řadový občan sice může nadávat (i na to, už si mnozí dávají opět pozor) ovšem má pocit, že nemůže fakticky nic změnit.
Podnikatel je strháván tu daněmi tam zase složitou legislativou nebo nevýhodnými smlouvami, dělník například nejistotou pracovního místa a s tím spojeným vydíráním ze strany nadřízených, vydírám, které je na hraně zákona avšak ze strachu těžko průkazné, ekologický aktivista třeba marností svého boje, kdy se policie staví na stranu moci a nikoliv práva, vědci ničí administrativní zátěž a shánění nejistých grantů kreativní myšlení, alkoholik trpí prohibicí a všichni dohromady pocitem psa, kterému se příliš utáhnul obojek, protože utahování obojku dole je snazší, než utahování chomoutu nahoře. A navíc nahoře se chce stále stejně mrhat veřejnými prostředky pro slávu kmotro-kamarádičkovského nadstranického systému.
Společnost je polarizovaná, jednotlivé vrstvy jdou proti sobě, podnikatel proti dělníkovi, sportovec proti umělci, investor proti ochránci přírody a naopak a tak dále… Napětí tak vede k pasivitě a zhoršuje vztahy mezi lidmi, což je možná typická česká reakce.
Jak říká Stanislav Komárek, český národ je malý a jelikož byl během své historie v sevření národů či státních útvarů větších, byla jeho existence povětšinou v ohrožení, proto jsme se naučili si vážit každého chromozomu a snažíme se minimalizovat ztráty.
Možná, že spousta statečných Čechů vyhynula už někdy v období husitských válek. V roce 1968 prý koloval v SSSR vtip o tom, který národ že je na světě nejvíce neutrální… prý Češi, jelikož se nevměšují ani do svých vnitřních záležitostí. Bylo by pošetilé soudit tuto evoluční strategie českého člověka, jelikož každého člověka utváří prostředí, které jej obklopuje.
Je však škoda, že tato evoluční strategie „minimalizace ztrát“ vede k pasivitě a k tomu, že si toho necháme nesmírně mnoho líbit, vede k mnohdy k vyhýbání se jakékoliv konfrontaci, ke strachu formulovat svůj názor a beze hněvu se o něj podělit s ostatními. Často se tak projevujeme, až jsme skutečně naštvaní, s hněvem, to pak ovšem ztrácíme objektivitu a kloníme se k extrémům, třebas i ve volbách.
Vzrůstající pasivita politikům vyhovuje, stejně jako polarizace společnosti, mají tak jistou „svou“ skupinu voličů, kteří jim mnohdy s nechutí, s pocitem volby „nejmenšího zla“ vhodí hlas do urny, třebas jen ze strachu, aby se nedostal k moci, ten, kdo straní více oné druhé, „nepřátelské“ třídě.
Mnozí lidé se v dnešní nejisté době vrací ke starým osvědčeným způsobům chování typu „drž hubu a krok“, jelikož se v dnešní společnosti těžko orientují a jak již bylo řečeno, mají pocit beznaděje. Není správné je za to soudit. Chtějí často jen přivolat zpět staré časy, ve kterých byli schopni alespoň nějak přežít, třebas opět jen v mikrosvětě rodiny a přátel. Tito pak volí například komunisty. Neuvědomují si ovšem návěj normalizační, prospěchářské morálky, která způsobuje ono neutěšené pokřivení velké části politického spektra a částečně je pramenem i vzájemné neúcty a někdy až brutalistně redukcionalistického pragmatického myšlení.
Celkový stav a nálada u velké části současné české společnosti mi připomíná svou strukturou psychiku starého člověka, který se mnohdy cítí nemohoucný a je tedy krajně nedůvěřivý na jedné straně, na straně druhé však zoufale hledá oporu, což přeneseno do společnosti znamená vzor, či autoritu, které bude moci věřit. Takové myšlení obecně skýtá úživnou půdu pro radikály.
Pokud se člověk dopustí kritické analýzy, která nevyzní příliš povzbudivě, měl by se alespoň pokusit navrhnout řešení.
S evoluční strategií „minimalizace ztrát“ souvisí dle mého názoru i dar trpělivosti. Pokud bude trpělivost doprovázena aktivním přístupem, máme napůl vyhráno. Z každého veřejně-prospěšného činu, který vykonáme, může vyrůstat naše skutečná demokracie. Chtěl bych proto na tomto místě poděkovat každému, kdo se snaží zasadit o rozvoj občanské společnosti. Každému, kdo tomuto cíli věnuje část své energie, přestože výsledky se nemusí dostavit. Každému, kdo neupadá v pasivitu a jeho volbu neřídí strach. Každému, kdo vnáší do společnosti sblížení a pokoru. Až budeme v tomto jako společnost dostatečně silní, budou i naši politici zrcadlit tento stav, tak jako do jisté míry zrcadlí stav dnešní.
Bohužel některé hluboce pravdivé výroky ztratily svůj náboj, jelikož jsou často omílány lidmi, kteří je používají ke svému vyzdvižení, potom jejich užití působí buď kýčovitě, nebo podezřele, přesto zde jeden takový pronesu: jsem přesvědčen, že z vlastní vůle může člověk změnit pouze sebe a jeho slova mohou druhým poskytnout příklad a inspiraci. Následování však vyžaduje vlastní vůli, jelikož vnuceným následováním, byť šlechetných ideálů, vznikají nová příkoří. Je proto zřejmé, že mezi lidmi, co „jsou vidět“, zvláště mezi politiky, potřebujeme vzory. Existuje mnoho skvělých žen a mužů, kteří by mohli přijmout tuto službu. Pokud čtete tento článek, berte to prosím jako jistou výzvu, vždyť pro českou politiku bude přínosem třeba „jen“ držet se masarykovského „nebát se a nekrást“.