Mohli bychom si dokonce troufnout tvrdit, že ona společenskost lidského rodu, rozuměná samo sebou v rámci tohoto rodu, je v nás evolučně zakořeněna. Stala se součástí našeho fenotypu. Vskutku můžeme kolem sebe pozorovat situace, při nichž zastihneme jedince obětujícího něco ze svého pohodlí či statků ve prospěch svého bližního nebo celé společnosti. Nehodlám se na tomto místě věnovat jistě závažnému tématu, zda existují i takové situace, kdy toto dobrodiní pramenní z čistého altruismu nebo zda se jedná pouze o hru sobeckého genu, který má vše naprosto zištně vykalkulované, i když se přiznám, že z této druhé hypotézy je mi poněkud nevolno a asi proti ní budu po zbytek svého života bojovat, to však někdo může považovat pouze za projev příznačné pýchy lidského pokolení. Rád bych se v tomto textu spíše věnoval otázce, kde jsou hranice tohoto, řekněme altruistického chování a kde prozatím převažuje čisté sobectví. Než přejdu k samotnému tématu upozorňuji, že v těchto úvahách budu často vycházet z podivuhodně hlubokého filozofického eseje Erwina Schrödingera Duch a hmota.
Řekněme, že u člověka můžeme rozeznávat tři typy sobectví: sobectví ve jménu sebe, sobectví ve jménu kmene (vlastního) a sobectví ve jménu lidstva. V mnoha kulturách se setkáme s jistě pozitivním jevem, totiž s odsuzováním sobectví vůči bližnímu, avšak pozor, většinou se jedná o odsuzování sobectví vůči bližnímu z téhož kulturně-historického okruhu. Člověk, jenž žije v určitém společenství, například kmeni, státu, národu, církvi, přičemž tři posledně jmenované kategorie pocházejí z té první, se postupem vývoje těchto společenství oprošťuje od svého ega ve směru nabývání schopnosti určitým způsobem se obětovat pro své bližní z tohoto společenství a pro společenství samo. Jedná se tedy o potírání sobectví ve jménu sebe, jenž ovšem často ústí k nárůstu sobectví ve jménu kmene. Tento vývoj došel v živočišné říši nejdále zřejmě u sociálního hmyzu. Včely, mravenci, termiti, lakedaimónští vojáci, nikdo z těchto jmenovaných nezná při obraně svého kmene, státu, či jak to chceme nazývat, něco jako osobní zájmy. Ano, přesto, že se nám již delší dobu zaplaťpánbůh vcelku často (ale ne vždy) vtlouká do hlavy, že všichni lidé jsou si navzájem bližními, v praxi to zatím žel moc nefunguje, ježto například vždy při vypuknutí války se vrátíme zpět k poněkud primitivnímu kmenovému chování, při němž považujeme za své bližní pouze lidi z určitého okruhu a nad životem, tím fantastickým darem, lidí mimo tento kruh se příliš nezamýšlíme. Z novějších konfliktů může jako důkaz tohoto nelichotivého faktu posloužit například válka na území bývalé Jugoslávie, ve Vietnamu či nepřeberné množství masakrů na Africkém kontinentu. Zvláště u Jugoslávie narazíme na mrazivý příklad toho, kdy lidé, jenž si během poměrně dlouhého spolužití vytvářeli určitý pocit vzájemné sounáležitosti, rozbili toto vzácné dílo během krátké doby ve jménu nesmyslných nacionálních pseudoidejí. Tyto bolestné okamžiky dějin nás poučují o nebezpečí nacionalismu, jenž vyjímá z našeho obzoru lidskosti miliony osob ve jménu surového sobectví vlastního kmene.
Částečné zachování sobectví ve jménu sebe, jenž můžeme pozorovat především v euroatlantickém prostoru, vede někdy k zajímavému jevu, totiž k potlačení nacionálně zabarvených agresí a mnohdy dokonce i k uvědomění si sobectví ve jménu lidstva. O sobectví ve jménu lidstva bych rád pojednal v následujících řádcích, jelikož se domnívám, že tento typ sobectví již dávno překročil rozumnou mez, přičemž nejsme stále v dostatečné míře schopni, uvědomit si jeho nebezpečnost. V západní civilizaci ovlivněné křesťanstvím, ale i v mnoha jiných kulturách, naprosto převažuje nabubřelý názor o lidské nadřazenosti nad veškerým ostatním tvorstvem. Sami jsme se postavili na vrchol vývoje na základě kritérií, které jsme si ovšem stanovili rovněž sami. Porovnáme-li úsilí, které jsme vynaložili k potlačení sobectví ve jménu sebe a kmene s úsilím směrovaným k potlačení sobectví ve jménu lidstva, pak spatříme propastný rozdíl. Zatímco například křesťanství sobectví ve vztahu k bližnímu vždy z principu potlačovalo, sobectví ve jménu lidstva naopak podporovalo. Sounáležitost člověka s přírodou, pochopení vzájemné provázanosti všeho živého, úcta k jiným tvorům, to jsou hodnoty, které byly nejspíše vlastní prehistorickým přírodním a pantheistickým náboženstvím. Do hlavního proudu západní filozofie nebyly tyto hodnoty bohužel integrovány. S ústupem pohanství jako by se výše zmíněné vědomí sounáležitosti vytrácelo. Tento proces lze vystopovat v některých zajímavých jevech, jenž se udály napříč staletími. Z vlastní historie vzpomeňme například vysekávání a pálení posvátných hájů a stromů z příkazu Břetislava II po roce 1094 za účelem upevnění křesťanství. Hodnotný pohled na vývoj nazírání přírody v očích člověka nalezneme také v analýze věnující se změnám postavení domácího prasete od ranného do vrcholného středověku publikované v zajímavé knize „Něco překrásného se končí“. Hlubší vhled do této, pro někoho možná banální záležitosti, přináší jasný posun, kde výchozím, raně středověkým bodem bylo chápání prasete jako tvora sice užitkového, ale cítícího, jenž sice skončí svůj život při porážce, ovšem smysl jeho života je chápán odvisle od potřeb člověka, přičemž tento pohled autoři knihy konfrontují s vrcholně středověkým vyobrazením prasete jako chodící jitrnice, jako s masem, jenž roste proto, aby mohlo být člověkem snědeno. Vrcholem pohrdání Přírodou v myslích západních filozofů je pak pravděpodobně Descartovo rozdělení světa na res cogitans a res extensa, jež vede k chápání zvířat jako obživlých mechanických strojů. Dnes už tuto filozofii nemůže brát vážně nikdo, kdo alespoň trochu rozumí moderní přírodovědě, přesto zůstala hluboce zakořeněna v myslích mnoha lidí. Tím, že některé vlivné proudy filozofie postavily člověka nad přírodu, jej z ní de facto vyjmuly a člověk, zafixován v této póze prostředky techniky se již necítí být součástí přírody, myslí si totiž, že prostředí na planetě tvoří jen jakousi více či méně stálou kulisu pro jeho vznešené veletoče. To však vede jen k dalšímu posílení sobectví ve jménu lidstva. Zde je ovšem třeba si uvědomit jednu věc. V očích mnoha přírodovědců se v posledních letech stalo dění v přírodě výsledkem symbiotické souhry jednotlivých organismů. V některých případech, jako například v lesních ekosystémech, jsme schopni porozumět chování systému jako celku jen skrze poznání vzájemně prospěšných – symbiotických – vztahů jednotlivých organismů, skrze pochopení toho, že tyto organismy tvoří vzájemně provázanou síť. Dřívější pohled, jenž vyplňovaly postavy s maskou bezohledných konkurentů a jenž konec konců ovlivnil i anglo-americký utilitarismus, se ve světle nových poznatků zdá být pohledem skutečně povrchním. Jednotlivé organismy v přirozeně fungujícím lesním ekosystému jako by si byly vědomy své vzájemné sounáležitosti. Takto zřejmě funguje i příroda veškerenstva: globální ekosystém či Gaia, tohoto posledního jména užil poprvé James Lovelock, klasik globální ekologie. Cíl pozemských organismů splývá s udržením co nejpříznivějších podmínek pro Život na této planetě. Tyto podmínky jsou korigovány pomocí složité sítě zpětných vazeb. Znamená to, že energeticko materiálové toky na planetě se díky působení – životu organismů pohybují jen v určitých mezích. Tato idea se mnohému bude zdát příliš abstraktní a možná i nepravděpodobná, k jejímu přijmutí vede však ještě jiná, stejně hodnotná cesta: přírodní národy byli ze svým prostředím spjaty natolik, že tato idea zakořenila nikoliv v jejich myslích, ale v jejich srdcích. Dnes na tuto moudrost narazíme nejspíše jen u posledních svědků pravěku, těch nemnoha civilizacích nedotčených kmenů žijících roztroušeně kdesi v Amazonii, Oceánii, v Austrálii, rovníkové Africe a v některých oblastech za Severním polárním kruhem. U těch ještě nepřekročilo sobectví ve jménu lidstva a pýcha zdravou mez. A přesto by pro mnohé mělo být i racionální pochopení této idey schůdné, navzdory tomu, že se nám v současnosti jeví jako nová. Předpovědi o možném kolapsu globálního ekosystému, vyslovené ať už v souvislosti s globálním oteplováním nebo jinými environmentálními problémy mnoha vědci, se totiž opírají o stejnou matematiku a modely (teorie systémů a katastrof) jako například popis krachů na burzách, popis kolapsu počítačových sítí či popis vzniku dopravní zácpy. Globální ekosystém totiž může setrvat v současném quazistacionárním stavu jen při určitém rozsahu některých – kritických parametrů, z těch je možno například uvést teplotu, atmosférickou koncentraci O2, CO2 nebo množství zelených mořských řas. Pokud hodnota nějakého parametru dojde k tzv. bifurkačnímu bodu, pak i infinitesimální změna tohoto parametru způsobí změnu kvality systému. Jinak řečeno systém se náhle přeuspořádá přičemž tímto přeuspořádáním se snaží dosáhnout nového quazistacionárního stavu. O tom, že člověk svou současnou činností některé z těchto parametrů významně mění, nemůže být pochyb. Případné přeuspořádaní poměrů v globálním ekosystému, tento důsledek sobectví ve jménu lidstva, by mohl mít pro nás – současné obyvatele planety – značně katastrofální následky. Rozsah a hloubku takového přeuspořádání žel nelze příliš dobře předvídat. Pokud chceme, aby naši potomci (nebo možná i my sami za několik desítek let) měli možnost užívat, přičemž k plnohodnotnému životu je to nezbytné, možná i k životu vůbec, alespoň uspokojivě fungujícího globálního ekosystému, máme v následujících letech spoustu práce. Ostatně jeden z prvních kroků k potlačení sobectví ve jménu lidstva by měl spočívat v zakořenění přesvědčení, že veškerá environmentální opatření neprovádíme pouze s vidinou jejich nezbytnosti pro osud lidského rodu, ale s tím, že jsme povinni umožnit další rozvoj veškerého života na této zatím stále krásné planetě. Bože, vždyť mnozí vlivní lidé si ještě ani neuvědomili nezbytnost těchto opatření a to někteří z nich mají dokonce ekonomické vzdělání!
Doporučená literatura:
Erwin Schrödinger, Co je život? Duch a hmota. K mému životu. VUTIUM 2009
James Lovelock, Gaia vrací úder. Academia 2009
Petr Pokorný, Miroslav Bárta, Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti. Dokořán 2008