Tento závěr se zdá být oprávněný.
Vše je třeba podrobit důkladným pohledům z mnoha úhlů, podívat se, co že
se to skrývá za kulisou. Navzdory dnešní relativizaci pravdy se pro zdravý
duševní vývoj jedince zdá být nezbytné, pokud se pravdu snaží poctivě najít.
Hledání pravdy často začíná kladením otázek. Pokud někdo klade své otázky
způsobem, jenž dovoluje nahlížet zkoumaný jev pouze ze strany pochmurné, není
jeho počínání o nic méně ostudné než devastace četných památek za minulého
režimu, či pokračující devastace krajiny. Samotná skepse není žádnou konstruktivní
hodnotou, není ničím ne čem by se dalo stavět. Schopnost objevení stinné části
objektu se musí vhodně kloubit se schopností objevit části světlé, přičemž
jenom jejich uvážlivým zhodnocením v kvalitativním i kvantitativním smyslu
se můžeme dobrat komplexního a tedy hodnotného soudu o daném jevu. Pěkný střih
uniforem vojáků Wehrmachtu a vyspělost německé techniky za Druhé světové války
jistě nemohou být pro rozumného člověka dostatečným důvodem pro názorové
tíhnutí k tehdejšímu režimu (který ostatně byl pramenem pro vznik
maximálně prvního z obou uvedených příkladů). Skepse potlačuje kreativitu,
jelikož se staví negativně i vůči vlastním počinům a snažení, s čestnou
výjimkou aplikace jí samotné, což poněkud připomíná slavný Cimrmanův krok
stranou. Dalton ve svém proslulém spise Skeptický chemik nevystupuje pouze jako
ničitel, ale také jako stavitel nového. 20. století přineslo nadšené přijetí
několika ještě v 19.století kořenících idejí, které se až na základě svých
aplikačních účinků ukázaly být nebývale zhoubnými. Současnou skepsi mnoha lidí
lze tedy chápat, nutno ovšem podotknout, že i samotná skepse způsobila během
historie mnoho katastrof. Nebyla ostatně úhelným kamenem sociálního
nacionalismus a komunismu tak silná skepse vůči starému uspořádání světa, že
bylo nekriticky přijato vše co ho popíralo?