Po určité, z hlediska zachování života
nepříznivé události daného rozsahu, je tedy tento systém schopen navrátit se do
původního stavu. Pokud je ona katastrofická událost takového rozsahu, že
poškodí velkou část vzájemných vztahů, vznikají mnohdy vztahy nové. Lidstvo
představuje z hlediska složek globálního ekosystému zvláštní skupinu. Dnes
se zdá být stále aktuální tvrzení, že jsme na fungování globálního ekosystému
závislí. Tuto skutečnost dokládají také neúspěšné projekty snažící se dokázat
opak. Nyní je třeba zdůraznit, že lidstvo vytvořilo svůj vlastní globální
systém, nazvěme ho systémem ekonomickým. Slouží k zajištění nejrůznějších
potřeb jednotlivých lidí. Rovněž zde existuje tok energie, látek a informací a
nalezneme zde i zpětnovazebné smyčky. Zabývejme se nyní vztahem těchto dvou
systémů. Je zřejmé, že mnohé složky (složkami zde rozumím jednotlivé entity,
ale i výsledky jejich činnosti a vzájemných interakcí) globálního ekosystému
slouží jako nezbytné zdroje pro zajištění funkce systému ekonomického. Opačné
tvrzení není za stávající situace zcela jistě pravdivé. Pokud by byl ekonomický
systém součástí vazeb zajišťujících stabilitu života, byla by energie, materie
a informace v rámci ekonomického systému dále přetvářena tak, že by jejich
nově nabytý charakter minimálně nebyl v rozporu s fungováním
globálního ekosystému. Lze se však snadno přesvědčit, že tomu tak není. Podíváme-li
se kolem sebe, nezbývá nám, než konstatovat, že lidstvo stále více (zvláště za
posledních 200 let) přestává zapadat do vztahů existujících v globálním
ekosystému. Jelikož jsme ale ze své biologické podstaty stále jeho součástí, se
spoustou jeho členů máme společné základní potřeby, potřebujeme
k zajištění našeho života alespoň uspokojivé fungování systému zpětných
vazeb udržujícího podmínky pro život na planetě Zemi. Při těchto myšlenkách se
nám může zjevit onen známý obraz člověka, jenž si podřezává větev sám pod
sebou. Aplikace mnohých vědeckých poznatků prozatím dovoluje člověku existovat
navzdory jeho škodlivé činnosti vůči globálnímu ekosystému. To je však vzhledem
k naší povaze možné pouze do určité míry. Jak složité a po všech stránkách
náročné by asi bylo pro veškeré lidstvo zajistit přijatelnou teplotní,
atmosférickou a potravní situaci v případě zhroucení globálního
ekosystému? Současná doba je pro vyřešení tohoto problému zřejmě klíčová,
jelikož stupeň našeho vlivu na planetu Zemi v posledních staletích
nebývale vzrostl. Vzrůstající míra poškození globálního ekosystému působí na
lidstvo zpětně určitou negativní silou ve smyslu zhoršení životních podmínek,
je to důsledek negativních zpětnovazebných smyček, které zajišťují odolnost
života vůči zničení. Je pravděpodobné, že při i dalším pokračování způsobu
hospodaření nastartovaného průmyslovou revolucí, by se lidstvu život na Zemi
zničit nepodařilo, po katastrofální redukci počtu lidí či v případě jejich
úplného vyhynutí, spolu ze spoustou dalších organismů, by zřejmě přece jen
zůstalo několik adaptabilních druhů, které by postupně vytvořily nový globální
ekosystém. Takový sled událostí už na Zemi během její dlouhé historie
pravděpodobně někdy nastal. Pokud bychom ze současného nezdravého vývoje měli
vyvodit nějaký závěr, jenž by otevíral cestu k nápravě poměrů, musíme
připustit nutnost přijetí koncepce udržitelného rozvoje. Tento vědecký
koncept představuje v současné situaci zásadní (ovšem ne nový) způsob
fungování ekonomického systému. Jeho základní a nejcennější idea spočívá
v pochopení našeho postavení v rámci globálního ekosystému. Řešení
začínající ekologické krize je pak skryto v nalezení takových postupů,
zajišťujících potřeby lidstva, aby tyto a produkty při nich vzniklé buď alespoň
nenarušovaly (či narušovaly nevýznamně) vztahy v rámci globálního ekosystému
nebo se staly přímo součástí těchto vztahů a to alespoň některých. Ve
filozofické rovině jde vlastně o pošlapání lidské arogance a přiznání toho, že
jsme stále součástí přírodních procesů. To je jistě pro mnoho lidí bolestivé.
Četl jsem četné články zpochybňující současnou ekologickou krizi či základní
ideje koncepce trvale udržitelného rozvoje. Jejich autoři dle mého názoru
nepostřehli právě provázanost a povahu života na planetě Zemi a zřejmě považují
skutečnosti jakými jsou stav klimatu, kvalita vody, stav atmosféry, lidská
fertilita, úrodnost půdy, schopnost fotosyntézy u rostlin, produkce kyslíku a
mnoho dalších nezbytností za nezávislé na našem působení či toto působí silně
podceňují. Často jsem pak četl i to, jak se odvolávají na nepochopení podstaty
lidského poznání z řad „ekologistů" a věří, že toto poznání vytvoří
z každého neobnovitelného zdroje zdroj nevyčerpatelný. Přesto sami
pošlapávají koncepci udržitelného rozvoje, která svou ideovou základnou
vychází z toho nejobdivuhodnějšího
co věda ve 20. století objevila,
z teorie systémů.
nepříznivé události daného rozsahu, je tedy tento systém schopen navrátit se do
původního stavu. Pokud je ona katastrofická událost takového rozsahu, že
poškodí velkou část vzájemných vztahů, vznikají mnohdy vztahy nové. Lidstvo
představuje z hlediska složek globálního ekosystému zvláštní skupinu. Dnes
se zdá být stále aktuální tvrzení, že jsme na fungování globálního ekosystému
závislí. Tuto skutečnost dokládají také neúspěšné projekty snažící se dokázat
opak. Nyní je třeba zdůraznit, že lidstvo vytvořilo svůj vlastní globální
systém, nazvěme ho systémem ekonomickým. Slouží k zajištění nejrůznějších
potřeb jednotlivých lidí. Rovněž zde existuje tok energie, látek a informací a
nalezneme zde i zpětnovazebné smyčky. Zabývejme se nyní vztahem těchto dvou
systémů. Je zřejmé, že mnohé složky (složkami zde rozumím jednotlivé entity,
ale i výsledky jejich činnosti a vzájemných interakcí) globálního ekosystému
slouží jako nezbytné zdroje pro zajištění funkce systému ekonomického. Opačné
tvrzení není za stávající situace zcela jistě pravdivé. Pokud by byl ekonomický
systém součástí vazeb zajišťujících stabilitu života, byla by energie, materie
a informace v rámci ekonomického systému dále přetvářena tak, že by jejich
nově nabytý charakter minimálně nebyl v rozporu s fungováním
globálního ekosystému. Lze se však snadno přesvědčit, že tomu tak není. Podíváme-li
se kolem sebe, nezbývá nám, než konstatovat, že lidstvo stále více (zvláště za
posledních 200 let) přestává zapadat do vztahů existujících v globálním
ekosystému. Jelikož jsme ale ze své biologické podstaty stále jeho součástí, se
spoustou jeho členů máme společné základní potřeby, potřebujeme
k zajištění našeho života alespoň uspokojivé fungování systému zpětných
vazeb udržujícího podmínky pro život na planetě Zemi. Při těchto myšlenkách se
nám může zjevit onen známý obraz člověka, jenž si podřezává větev sám pod
sebou. Aplikace mnohých vědeckých poznatků prozatím dovoluje člověku existovat
navzdory jeho škodlivé činnosti vůči globálnímu ekosystému. To je však vzhledem
k naší povaze možné pouze do určité míry. Jak složité a po všech stránkách
náročné by asi bylo pro veškeré lidstvo zajistit přijatelnou teplotní,
atmosférickou a potravní situaci v případě zhroucení globálního
ekosystému? Současná doba je pro vyřešení tohoto problému zřejmě klíčová,
jelikož stupeň našeho vlivu na planetu Zemi v posledních staletích
nebývale vzrostl. Vzrůstající míra poškození globálního ekosystému působí na
lidstvo zpětně určitou negativní silou ve smyslu zhoršení životních podmínek,
je to důsledek negativních zpětnovazebných smyček, které zajišťují odolnost
života vůči zničení. Je pravděpodobné, že při i dalším pokračování způsobu
hospodaření nastartovaného průmyslovou revolucí, by se lidstvu život na Zemi
zničit nepodařilo, po katastrofální redukci počtu lidí či v případě jejich
úplného vyhynutí, spolu ze spoustou dalších organismů, by zřejmě přece jen
zůstalo několik adaptabilních druhů, které by postupně vytvořily nový globální
ekosystém. Takový sled událostí už na Zemi během její dlouhé historie
pravděpodobně někdy nastal. Pokud bychom ze současného nezdravého vývoje měli
vyvodit nějaký závěr, jenž by otevíral cestu k nápravě poměrů, musíme
připustit nutnost přijetí koncepce udržitelného rozvoje. Tento vědecký
koncept představuje v současné situaci zásadní (ovšem ne nový) způsob
fungování ekonomického systému. Jeho základní a nejcennější idea spočívá
v pochopení našeho postavení v rámci globálního ekosystému. Řešení
začínající ekologické krize je pak skryto v nalezení takových postupů,
zajišťujících potřeby lidstva, aby tyto a produkty při nich vzniklé buď alespoň
nenarušovaly (či narušovaly nevýznamně) vztahy v rámci globálního ekosystému
nebo se staly přímo součástí těchto vztahů a to alespoň některých. Ve
filozofické rovině jde vlastně o pošlapání lidské arogance a přiznání toho, že
jsme stále součástí přírodních procesů. To je jistě pro mnoho lidí bolestivé.
Četl jsem četné články zpochybňující současnou ekologickou krizi či základní
ideje koncepce trvale udržitelného rozvoje. Jejich autoři dle mého názoru
nepostřehli právě provázanost a povahu života na planetě Zemi a zřejmě považují
skutečnosti jakými jsou stav klimatu, kvalita vody, stav atmosféry, lidská
fertilita, úrodnost půdy, schopnost fotosyntézy u rostlin, produkce kyslíku a
mnoho dalších nezbytností za nezávislé na našem působení či toto působí silně
podceňují. Často jsem pak četl i to, jak se odvolávají na nepochopení podstaty
lidského poznání z řad „ekologistů" a věří, že toto poznání vytvoří
z každého neobnovitelného zdroje zdroj nevyčerpatelný. Přesto sami
pošlapávají koncepci udržitelného rozvoje, která svou ideovou základnou
vychází z toho nejobdivuhodnějšího
co věda ve 20. století objevila,
z teorie systémů.