Co činí společnost skutečně
demokratickou? Klasifikoval by velký Aristoteles podle svého dělení ústav
současný systém v ČR jako demokratický, jako občanskou správu? Sled dějinných
událostí v Československu po dlouhá desetiletí obyvatelstvu přesvědčivě
dokazoval, že politika je svinstvo a není řemeslem (s posláním) pro slušného
člověka. To jakým způsobem skončilo těch několik světlejších okamžiků netřeba
připomínat. Nadšení mnoha lidí, které způsobily události roku 1989,
představovalo pro vznikající demokracii velký potenciál, pokud by bylo bývalo podporováno.
Bez další analýzy zlomu v 90. letech vpluju přímo do současnosti. 20 let
po Sametové revoluci považuje většina občanů politiku opět (stále) za špínu,
chuť řadového občana zapojit se do veřejného (zvláště regionálního) dění není
vyvinuta, rovněž tak chybí i víra ve smysluplnost takového počínání, což
představuje problém ještě závažnější. A tak jediným skutečně prožitým
politickým aktem se v lepším případě stává vhození volebního lístku do urny,
takový přístup obyvatelstva je však zároveň i pohřbem demokracie. Uvažuji-li
nad častým argumentem odpůrců referend, že totiž běžný občan není jaksi
dostatečně erudovaný, aby rozhodoval o změnách, které se ho týkají, vytane mi
na myli otázka: a naši politici jsou? Lze jen stěží zpochybnit, že tlak
zájmových skupin na politiky se stal významným faktorem degradujícím
kvalifikovanost a morální opravdovost jejich rozhodnutí. Naproti tomu pokrok
informačních technologií skýtá možnost rozvinutí demokracie do podobné míry, s
jakou ji mohli užívat občané athénští, ti šťastlivci! To jestli by taková
situace byla žádoucí se může stát předmětem vášnivých diskusí. Dle mého
současného názoru by systém všeobecných referend týkající se regionální
záležitostí regionální politiku nesmírně ztransparentnil a také pozdvihnul
demokratické sebevědomí občanstva. Někdo může namítnou, že veřejné mínění lze
snadno zmanipulovat, v takovém případě považuji za užitečné pravdivě si
zodpovědět otázku, zda-li je snazší (a levnější) zkorumpovat několik politiků
nebo tisíce lidí.
Možná budou někomu mé další řádky připadat poněkud
schizofrenní, protože přes výše vyjádřené názory jsem zároveň přesvědčen, že
národem (či alespoň jeho podstatnou částí) je v současné době manipulováno, přičemž za tímto nízkým činem stojí samotní politici. 40 let
komunismu a téměř nulový posun v mentalitě mnoha lidí (směrem
k občanské společnosti) po roce 1989, to vše vytváří pro manipulaci tohoto
druhu široký prostor. Však politikům, evidentně velké části těch, z našich dvou
nejsilnějších stran, pasivita občanů vyhovuje a tak musím se zármutkem
konstatovat, že cesta občana k volební urně se stává jediným aktem přímé
demokracie, který tito politici skutečně aktivně a upřímně podporují. Spi
sladce! Sledujete-li alespoň občas dění v Poslanecké sněmovně, jistě vaší
pozornosti neuniklo několik pozoruhodných zákonů či novel, předložených
převážně (alespoň mě nejsou známy jiné příklady) poslanci ČSSD a ODS, jež ve
svém principu představují přímý útok na občanskou společnost.
Zdá se být logické a zřejmě (?)
také správné, pokud se politická strana ve svém ideovém směřování zaměří na
určitou (např. sociálně nikoliv však rasově) vymezenou část obyvatelstva a
snaží se vytvářet pro dotyčné takové podmínky (ne na úkor ostatních skupin),
jež by přispěly k jejich všestrannému rozvoji (nikoliv jen konzumnímu).
Tento vztah můžeme označit za jeden z pilířů parlamentní demokracie. Co
však v posledních letech a zvláště měsících můžeme pozorovat u nás nemá
s takovým postupem nic společného, rozumný člověk shledá, že nejde o nic
víc než o sprosté podplácení voličů(občanů). Tento zjev ztělesňuje především
předvolební politika oranžových. Může člověk skutečně si vážící demokratické a
občanské společnosti v nastávajících volbách vhodit do urny hlas
náležející jednomu ze dvou nejsilnějších politických hráčů? Už jenom aféra
s emisními povolenkami pro ČEZ by mne od toho odradila. Šiky
nesmiřitelných rivalů se najednou zformovali do sboru táhnoucí svorně za jeden
provaz. Ještě častěji můžeme podobnou pozoruhodnou symbiózu mezi ČSSD a ODS
zpozorovat v regionech, opět se jedná o napojení na vlivné skupiny, někdy
je vlastně lhostejno, která z těchto dvou struktur zrovna vyhrála místní
volby. Ovšem, abych neztratil nit, dle mého názoru můžeme v posledních měsících
pozorovat snahu těchto stran (U ČSSD se tento jev zdá být mnohem lépe
pozorovatelným) uzavřít s voličem jakousi veřejně tajnou smlouvu, jejíž
předmět spočívá v hesle pohodlí za nečinnost. Přehlížení a tolerování
nejrůznějších kauz zcela přesně reflektujících někdy až otrocký vztah našich plangunculatiků k lobby, to má být cena (pro slušného
člověka nepřijatelně vysoká a nemorální), kterou máme zaplatit . Dějiny 20.
století nám ukazují několik příkladů úspěchu takové strategie, namátkou zmíním
třebas Husákovu normalizaci nebo mnohem hrůznější Hitlerovo Německo. Uvedené
příklady se sice týkají struktur již ryze nedemokratických, opravdový smrtelný
záchvat demokracie však dle mého názoru začíná v situaci, kdy občané
ztrácí zájem zapojit se do veřejného dění. Spi sladce!